O nás

    Jsme malá chovatelská stanice zabývající se chovem malých černostříbřitých kníračů. Naším cílem není lámání rekordů v počtu odchovaných vrhů a štěňat, ale naší snahou je odchovávat štěňata především zdravá, nezatížená dědičnými chorobami, povahově vyrovnaná a po exterierové stránce odpovídající platnému standardu plemene.

    A jak to tedy u nás začalo?

        - asi jako v mnoha rodinách.  Už jako malá holka jsem toužila po pejskovi, ale jako typické městské dítě jsem doma příliš neuspěla. S argumenem mojí maminky "nebudu bydlet v jednom bytě se psem" jsem toho moc nezmohla. Tak nastalo období rybiček, bílých myšek, křečků a podobné havěti, která se zase příčila mému tatínkovi. Ten nakonec jako hlava rodiny rozhodl, že když už musí být doma nějaké zvíře, tak raději ten pes. No a tak začalo dlouhé studování psích atlasů až jsme si nakonec nechali poradit od zkušeného kynologa, že do bytu bude nejlepší malý knírač. Po dlouhých měsících shánění štěněte (to bylo ještě v dobách, kdy knírači u nás byli víceméně raritou) jsme si v létě roku 1979 přivezli domů z Pardubic malou černou knírajdu Betty Nigeria. S Bettynkou jsem začala chodit cvičit. Tehdy jsme na svazarmovském cvičáku, kde kromě nás byli už pouze samí němečtí ovčáci, působily jako mimozemšťani, ale nakonec se mi s ní podařilo složit několik zkoušek. Vzhledem k tomu, že jí chyběly dva zuby nebyla chovná, což nám bylo celkem jedno, o štěňatech jsme tehdy ani neuvažovali. Hlavní bylo to, že jsem konečně měla svého vytouženého psa!

    Bettynku jsme měli skoro 14 let, a když ze dne na den náhle pošla, byla to rodinná tragédie. Tehdy jsme doma všichni svorně tvrdili, že dalšího psa už domů nikdy nechcem, protože se stejně Bettyně nemůže žádný vyrovnat. Toto předsevzetí vydrželo asi 4 měsíce. Kdo to někdy zažil, dobře ví, jaký je to pocit přijít domů a nikdo vás doma nevítá, nenosí vám balónek, nedožaduje se pravidelné vycházky,... Nemohlo to dopadnout jinak, než rozhodnutím pořídit si nové štěně, jak jinak než opět malého knírače. Tentokrát to byl černostříbřitý pejsek Kori z Če-Slu, kterému jsme začli říkat Kir.

    S Kirem už jsem bohužel cvičit nechodila, ale začala jsem sním jezdit po výstavách, kde jsem se seznámila s majitelkou Kirova otce, paní Kukačkovou. Když mi jednoho dne paní Kukačková telefonovala, jestli se nechci přijet podívat na krásná štěňátka po Brianovi (Brian Věčný Rival - otec Kira), pochopitelně jsem si to nemohla nechat ujít. To už bylo v době, kdy jsem začínala uvažovat o vlastní fence a o tom, že bych zkusila odchovat vlastní štěňata. Návštěva nemohla dopadnout jiak, než že jsem si domů přivezla Andulku (Anny Cidub), která se později stala zakladatelkou našeho chovu.

    V roce 1996 jsem si zaregistrovala vlasní chovatelskou stanici "Loučeňská tvrz" a v násedujícím roce se Andulce narodila první štěňátka. Tak jsem definitivně propadla těm vousatým ďáblíkům a dneska už si život bez nich nedovedu představit. Zkrátka z jednoho vyvzdorovaného psa v dětství se mi stal koníček na celý život!